prkalil

Vichřice

 

(...)

Každý den vstávám do hluboké tmy,

rozsvěcím světlo prvý v celé čtvrti,

jak příval bahna v prudké povodni,

valí se moje dni, kosti mi drtí

 

Kde sílu brát,

když pramen vysychá,

poslední kapky saju,

písek skřípe v zubech,

jen úsměv udržet,

jen zvládnout ještě dýchat,

jen zvládnout zpříma stát,

když vítr kvílí v dubech

 

Vichřice řádí,

stromy se v noci lámou

a není klid se schoulit jen a spát

ne, nejde usnout

a noční hrůzou samou

nechat se pozřít, sevřít, ovládat

 

Každý den vstávám

a plaším noční můry

těžké je rozsoudit,

co mi ten sen chtěl říct,

jsem jako smrk,

co červ ho zbavil kůry,

z dutiny vysypal se prach

a uvnitř nic

Nečekám zázrak,

jen zkouším ještě stát,

než poryv větru příští

vyvrátí můj kořen...