Sawy

Teď už to můžu říct s definitivní platností: Neil Gaiman je muž, který má největší fantazii ze všech žijících lidí na této planetě! Leccos jsem tušil už po zhlédnutí Hvězdného prachu, ke kterému napsal předlohu, a Beowulfa, ke kterému napsal scénář. Koralína to stvrdila. Ale až po přečtení Nikdykde, knihy, která je tak dokonalým způsobem ulítlá, šílená a většinu času hlavně nesmírně krásná, to můžu začít rozhlašovat všude kolem sebe. A čímže mě ten lišák britská vlastně dostal tentokrát?

Je to jednoduché - pohádkou. Vlastně to není úplně přesné označení... Přeci jen, v pohádkách se nevyskytuje tolik vražd, nešťastných úmrtí a vůbec násilí obecně. Taky jejich autoři tolik nepoužívají britský (a občas zatraceně černý) humor. A vlastně ani ti hrdinové a svět, ve kterém se pohybují, není až tak pohádkový. OK, spokojme se s označením malinko infantilnější fantasy. A neberte to nijak pejorativně, protože když říkám infantilní, tak myslím infantilní od autora zcela záměrně, navíc autor často tu dětinskost úskočně znevažuje skutečně dramatickými scénami, které nejsou pro děti úplně tím nejvhodnějším čtením před spaním. Nakonec bych řekl, že ta kniha je zkrátka žánrově nezařaditelná a poraďte si s tím, jak chcete!

Ale něco k příběhu. Richard Mayhew byl obyčejný londyňan (nadlondyňan, pro zasvěcené). Měl rutinní práci, kamarády, krásnou snoubenku, zkrátka život. To vše se změnilo ve chvíli, kdy pomohl zraněné dívce, která se před ním zjevila jakoby odnikud. Z té se vyklubala lady Dvířka (už chápete tu ujetost?), otvíračka dveří ze světa zvaného Podlondýn, po které z neznámých důvodů pasou dva schopní zabijáci. Pánové Croup a Vandemar svou živnost provozují mnoho století a skutečně jsou profíci ve svém oboru, takže schovat se před nimi nebude snadné. Na pomoc přichází tajemný markýz de Carabas, mimochodem jedna z nejvíc cool literárních postav, s jakými jsem měl poslední dobou tu čest, lovkyně Hunter (:-D), anděl Islington a další více či méně důležité postavy. A Richardův život, díky jedinému dobrému skutku, už nikdy nebude takový, jaký býval.

Gaiman se při vymýšlení paralelního londýna nejspíš hodně bavil a já si neméně užíval objevování jeho zákoutí a tajemství. Kdo chce, může si tady najít mnohé šťouchance do "civilizované" společnosti, autor toho totiž na relativně slabé ploše tříset stran zvládne satirizovat spoustu. Já osobně ale radši hltal příběh. Zatraceně dobrý příběh, nutno dodat, který mě nejednou překvapil, po celou dobu neskonale bavil a několikrát nefalšovaně dojal. Protože i když Gaiman nemá na prokreslení postav moc stran, stejně jsem si oblíbil i tu nejletměji zmíněnou. Strašně mě bavil způsob, s jakým, když jsou na scéně Croup s Vandemarem, elegantně mixuje humor a násilí, každá stránka je navíc načichlá specifickým kouzlem povědomého, ale přitom tak cizího světa, jak jej vidí vetřelec Richard. Svět lidí, kteří propadli škvírami. Svět, ve kterém koexistují andělé, Bestie, krysy, záhadní pastýři, svět, ve kterém stanice metra vždy dostojí svým názvům, svět, který si přede mnou stále uchoval dráždivá tajemství, jejichž odhalení mě láká, ale zároveň se bojím, že pokud bych do nich proniknul, pozbyly by pro mě kouzla.

Zkrátka, je to na Gaimanovi. Původně psal Nikdykde jako scénář televizní minisérie, která mimochodem vznikla a moc rád bych se na ni podíval, i když moc nevěřím tomu, že kouzlo knihy se podařilo věrohodně otisknout na obrazovky. Pokud by se rozhodl do tohoto světa vrátit, rozhodně u toho nebudu chybět, i když budu riskovat zkažení jedinečného zážitku. O to větší výzva to pro autora je. Jestli se jí chopí, budu mu držet palce.